Kibucy

Kibucy (kibbutzim, sing. kibbutz; shromáždění) jsou hospodářské usedlosti na území Izraele, hospodařící formou kolektivního vlastnictví. Všechen výdělek se investuje zpět do vlastní usedlosti, nejprve na rovnostářsky dělené potřeby komunity samotné a až potom se investuje do dalších statků. V ideálním případě každý pracuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí seč může, podle sestaveného plánu, a tím přispívá maximálně možně k blahobytu komunity.

Idea kibucu má jasné marxistické východisko, založené na sociální spravedlnosti a držbě výrobních prostředků dělníky samotnými. Nicméně Marx by se od kibuců nejspíše distancoval, stejně jako to udělali leninisté po něm. Striktně totiž odmítali ideu národů, národních států, založených na společných dějinách a kultuře, komunisty proklamovaný ideál byl internacionalismus postavený na společném sociálním statutu. V zakládání kibuců měl přitom sionismus, židovské nacionální hnutí, zásadní roli. V těch nejodvážnějších utopiích měla být prastará palestinská země obnovena svým historicky původním obyvatelstvem právě formou kolektivního kibucu. Měl zde být ustanoven nový druh společenství. Přitom se kibucníci (kibbutzniks, členové kibucu) nikdy nebránili volnému trhu, kibucy ustanovené politické strany nechtěly zestátnit soukromý majetek, a to ani navzdory odmítání osobního vlastnictví v radikálních kibucech. Ve snaze nasadit této nacionálně-socialistické formě hospodářství nějakou nálepku se člověk může setkat s termíny "anarcho-syndikalismus," "anarcho-kapitalismus," nebo "primitivní spotřební komunismus."

Idea kibucu byla brána velmi vážně až do 70. let. Do té doby neměli mít členové kibuců osobní vlastnictví, spali a stravovali se ve společných prostorách. V radikální podobě ženy ani neměly vychovávat své děti. Ty buď spaly v oddělených domech a vychovávala je celá komunita, nebo měly být poslány do mossad hinuchi (dětských společenství) a vychovávány školeným personálem. V rámci proklamované rovnosti se navíc od žen očekávalo stejné pracovní nasazení jako u mužů, ať už v délce pracovní doby, náročnosti vykonávané práce, nebo držení vojenských hlídek. Kibucníci sehráli svou vojenskou roli při vyhlášení nezávislosti a válce r. 1948, kdy hlídali hranice a izraelské území. Když se kibucy začaly časem hospodářsky vzmáhat, umožnilo rodinám bydlení ve vlastních bytech, někdy i s dětskými pokoji (což předpokládalo slevení z radikálního rovnostářského ideálu) a členové dostávali drobné kapesné.

Problémem začalo být opouštění kibuců. Mnoho členů vydrželo jenom pár let a po svém vystoupení se ocitli bez veškerých prostředků, bez našetřených peněz a v očích "vnější" společnosti byli lenochy uvyklými nevýkonné dobrovolnické práci, a tudíž nevhodní pro zaměstnání. Někdejší kibucnici pak shledali svou zkušenost jako bezcennou. To se projevilo i na postupném opadání příchozích do kibuců. Jen málokteré byly časem bez dluhů a soběstačné, svou situaci většinou řešily přijímáním dobrovolníků ze světa (většinou z vyspělých zemí: EU, USA, Austrálie apod.). Také začaly zakládat vlastní společnosti, zavádí přidruženou průmyslovou výrobu, dokonce vstupují na burzu - těm je ovšem vytýkán odklon od původních ideálů. Kibucy se tedy dělí podle míry prosazování rovnostářských zásad, politické příslušnosti. Jsou socialistické, dbající na solidaritu prostředí (Hatunah Hakibucit Hameuchedet - Sjednocené hnutí kibuců), nacionálně socialistické, podtrhující příslušnost k zemi (Hakibuc Haarci - Zemský kibuc) a několik nábožensky orientovaných (ve sdružení Hakibuc Hadati). Existuje dokonce i stovka městských kibuců, kde kibucy provádí veškerou práci mimo vlastní sídlo.

Kibucy jsou de facto vynálezem židů žijících v 19. stol. v Rusku. Neustále stupňované represe a protižidovská opatření, např. kvóty omezující počty židů ve městech, se přičetly ke vznikajícímu sionistickému hnutí, které usilovalo o založení samostatného židovského státu. Exulantský nápor propukl zvláště po rusko-japonské válce, kdy se ve finanční krizi zmítané a nespokojené Rusko začalo ventilovat pogromy na židy. Problém byl, jak v málo urbanizované Palestině usídlit převážně městské migrující obyvatelstvo. Už za první světové války vzniká organizace Hechaluc (Pionýr), která má připravovat židovskou mládež na kolektivní práci a život v zemědělských družstvech. První osada Deganiah vznikla už v r. 1909, byla ale menšího rázu (30-40 duší). Po válce se začaly prosazovat větší kibucy, prvním z nich byl Ejn charod asi 26 km jihozápadně od Genezaretského jezera. Kolektivním usedlostem hrál do karet ekonomický faktor, žilo se zde levněji než na vlastní pěst, bylo možno začlenit nevyučené a nezkušené přistěhovalce. Stravování bylo zajištěno všem členům a společné prádelny, čistírny a opravárenské dílny dále zlevňovaly život. V průběhu 20. stol. se však běh kibuců stával neúnosný, rovnostářský ráz se stal neúnosný, obce přistoupily na industrializaci (v 70. letech byli kibucnici nařčeni jako milionáři s bazény), více se začaly zohledňovat preference jednotlivce, ustupovalo se od dětských společenství pro předpokládané psychické poruchy. Rovnostářství kibuců také zpochybnil příchod přeživších šóa, pro přestálá utrpení si mohli ponechat vlastní majetek, což vneslo do usedlostí nerovnováhu.

I přes přetrvávající problémy (třeba zaměstnávání námezdních pracovníků) kibuců a jejich předpokládanou neživotaschopnost zůstávají kulturními a společenskými centry svých obyvatel, domovem v pravém slova smyslu, kam se mohou židé vždy vrátit, jako to udělal na sklonku života první premiér Izraele David Ben Gurion. Dodnes existuje i kibuc založený z československo-litevskými uprchlými židy, Kfar Masaryk.

Aktuální nabídka zájezdů do Izraele

Průvodce a mapy Izrael