Judaismus a moderní společnost II

V Izraeli neexistuje přímá dělící čára mezi náboženstvím a státem, jako je tomu třeba u nás nebo ve Francii, kde např. školství musí zůstat přísně sekulární. Samotný Eretz Izrael staví svou identitu především na svých historických tradicích, které mají pochopitelně silnou vazbu na náboženství. To jediné totiž určovalo identitu Židů, vlastně až do vzniku sionismu v 19. stol., který přichází s etnicko-politickou identitou. Neexistence jakékoliv pomyslné dělící čáry tak promítá konflikty náboženských a sekulárních zájmů do politiky státu. Nechtěným důsledkem je i vyloučení kompromisních řešení, protože liberálně náboženské skupiny jsou napadány nesmiřitelnými tradicionalisty, od kterých ale potřebují uznání, anebo je zavrhli krajní sekularisté, kteří si nedogmatickou formu náboženství už ani nedovedou představit. Navzdory tomuto vznikají politické koalice sestávající z tradicionalistů i sekularistů, a to jen kvůli bezpečnostním zájmům země.Mezi zastánci tradice panují také četné rozdíly, ve své snaze uchránit stát od úplné sekularizace reagují tradiční Židé různou snahou o formování charakteru státu Izrael. Moderní ortodoxní sice staví na přední místo ve svých životech halachu, ale současně ctí a podporují demokracii západního typu. Naopak extrémní zastánci odmítají stát vůbec, nebo by do něj rádi zasahovali prosazováním halachických norem do veřejného života. K oběma postojům se pojí jiné představy o charakteru státu, o smysluplnosti západní demokracie i úctě k zákonu. Svojí roli hrají i mesianistické představy, jestli je "návrat na Sión,"* tedy obnovení židovského státu v Izraeli, naplněním dávného proroctví, nebo jeho porušením (tzn. že ještě nenastal ten pravý čas). Příslušníci různých názorových skupin se dříve rozlišovali podle oblečení, jestli je poplatné módním trendům Západu, nebo tradici, dále jakou a jak velkou pokrývku hlavy nosí a jestli "svatý hebrejský jazyk"* používají jenom k modlitbám, nebo i k veřejnému styku. Dnes se tyto mimikry rozvolnily, jednak díky přistěhovalcům ze západu, jednak díky mladým Židům, kteří tíhnou k tradici.Každá skupina se pochopitelně cítí oprávněna určovat a formovat tvář země. Bohužel pro obě strany, politicky kompromisní řešení oddělit obě skupiny od sebe vede akorát k uzavření ve své názorové komunitě a znemožňuje každodenní střetávání a snad i zmírnění radikality. Tradicionalisté se snaží prosazovat halachické předpisy do lékařství (např. do otázek potratů, pitev a genetických zkoušek) a sekulární požadavky jsou odmítány jako těch, kteří nedodržují přikázání Boží. Obě strany si ve nevychází vstříc už z politického principu.Spor trvá dále, nikdo neví jak dopadne. Je pravda, že obě strany se neustále radikalizují, nicméně při návštěvě Izraele člověk rozhodně nemá pocit z nějaké hrozící občanské války, ba naopak, obě strany respektují svá území. Nicméně vyšší porodnost u tradicionalistů a jejich povětšinou radikální politická orientace by v budoucnu mohly přispět k převážení tradičního postoje.*Judaismus, Michael A. Fishbane, Prostor, 1999