Sionismus

Celé 19. stol. se neslo v duchu nacionálních hnutí. Po celém světě vznikají národně obrozenecké spolky a s požadavkem o politické zrovnoprávnění a časem osamostatnění postupně vystupuje spousta uskupení. Stejně jako v tehdejším Českém království vznikla potřeba zajistit česky mluvícímu obyvatelstvu kulturní, vzdělávací a politické instituce vycházející z představy společných dějin a duchovní spřízněnosti, vyvstal tentýž požadavek téměř o sto let později u Židů. Cesta židovského nacionalismu byla ovšem mnohem svízelnější. Na rozdíl od Čechů neobývali jednotné teritorium, nemluvili jedním jazykem a nebyli ani kulturně jednotní - celé generace žijící např. v Rusku měly přece jen odlišný styl života než řekněme Židé z Porýní. Pojítkem všech Židů byly společné náboženství, judaismus, a izolace, ve které je držel nepříznivý postoj prakticky celé Evropy. S těmito problémy se muselo vyrovnat vznikající židovské "národní obrození." Situace, ve které se nacházelo, neumožňovala standardní řešení, po jakých sahala jiná nacionalistická hnutí.

Za zakladatele sionismu je považován Theodor Herzl, maďarský Žid, působící jako novinář rakouských novin ve Francii. Původně zastával stanovisko, že Židé by se měli asimilovat s kulturami, ve kterých žijí. Názor změnil po Dreyfusově aféře (probíhající v letech 1894-1904), kdy byl ve Francii bez důkazů odsouzen dělostřelec židovského původu za vlastizradu k doživotí. Trvalo pět let, než byl amnestován, a dalších sedm, než byl rehabilitován. Nepřátelský postoj francouzské Třetí republiky, ale i zprávy o sílícím antisemitismu ve Vídni a pogromech ve východní Evropě přivedlo Herzla k názoru, že asimilace je nemožná, že je třeba zajistit Židům vlastní stát. R. 1886 napsal knihu "Židovský stát," kde manifestuje myšlenku o společném státě Židů jako jedinou naději pro celý národ. Rok na to vznikla na Herzlův popud Světová sionistická organizace (dále jen Sso), reprezentující názory městské buržoasie (= příslušníci středních vrstev, úředníci, učitelé a jiná inteligence, studenti). Ve východní Evropě se téhož roku (1897) začínají organizovat židovští pracovníci továren a námezdní dělníci do sociálně demokratické organizace Bund (Všeobecný židovský svaz v Litvě a Polsku a Rusku), která alespoň zpočátku nekladla důraz na vlastní historicky podmíněný stát. Podobný proces můžeme najít i v našem obrození. O autonomii a později samostatnost Čech usilovala právě buržoasie, naopak sociální demokraté v duchu nadnárodního programu, kladoucího důraz na stavovskou solidaritu, usilovali do poslední chvíle o zachování Rakouska-Uherska! Zpět k sionismu - první sionistický sjezd usiloval pouze o "zřízení veřejnoprávně zajištěné domoviny pro židovský národ v Palestině,"* čímž Sso de facto uznala tamější nadvládu Turecka. To bylo poněkud slevení oproti původnímu Herzlově manifestu. Sso se oficiálně zavázala respektovat palestinské Araby, neviděla v nich tehdy žádný problém. Dnes se to zdá až paradoxní, že právě tento faktor podkopal sionistické tvrzení, že teprve ve vlastním státu naleznou Židé klid a bezpečí.

Sso sledovala hlavně tři body: 1. dosáhnout mezinárodních politických záruk na zřízení židovské domoviny v Palestině, 2. přesvědčit Židy k odchodu sem a 3. vyřešit otázku jak provést osidlování. Herzl se západními sionisty kladl důraz na první otázku, v duchu tehdejšího velmocenského uspořádání světa, který byl víceméně rozdělen mezi 5 klíčových zemí a další, s převážně regionálním vlivem, začal přesvědčovat postupně tureckou vládu nebo německého císaře, oba marně. Pochodil u Velké Británie, která měla jednak dlouho zálusk na Palestinu, takže případný spojenec by se jí zde hodil. Britové pro dobré vztahy s Sso nabídli k osídlení Ugandu, proti které Herzl ani nebyl, ale východoevropští sionisté to považovali za zradu národní myšlenky. Pogromy obřích rozměrů, které na počátku 20. stol. postihly právě Židy na východě, vedly k praktickému jednání a okamžitým odchodům velkého počtu lidí do Palestiny. Objevily se i snahy o skloubení obojího, jako u pozdějšího prvního izraelského prezidenta Chaima Weizmanna, duchovního otce Balfourovy deklarace, kterou Velká Británie přislíbila vznik samostatného židovského státu v Palestině. Ten při jednáních ve Versailles r. 1919 málem dosáhl uznání Balfourovy deklarace od Arabské ligy, reprezentované pozdějším iráckým králem Fajsalem, výměnou za vlastní uznání a spolupráci. 24. července 1924 však přešla Palestina pod britskou správu s tím, že vláda nad územím má časem přejít do rukou místních obyvatel. Velká Británie se nicméně o vznik samostatného židovského státu už mnoho nepřičinila, navzdory opakovaným židovským žádostem přiznala Židům pouze části Palestiny a vytvořila pro své mandátní území ústavu koloniálního rázu.

Sionismus je v té době diferencován už na různé skupiny. Všechny mají společný cíl samostatného židovského státu v Palestině, liší se jen představy o jeho uspořádání. Můžeme se proto setkat s náboženským, kulturním, socialistickým nebo revizionistickým sionismem, který např. usiloval o masovou migraci Židů do Palestiny, zřízení armády a hájení britských zájmů touto armádou navzdory Arabům. Po útocích palestinských Arabů ve 20. letech uvalila britská vláda omezení a kvóty na židovské přistěhovalce. Vznikají teroristické, polovojenské židovské jednotky, napadající britskou správu. Názor britského ministerstva zahraničí v předvečer 2. světové války byl takový, že dvou- a vícenárodnostní složení zemí je nefunkční a že stát s takovým složením nemůže přežít (ke stejnému závěru došlo v případě Československa při zkoumání vztahů se sudetskými Němci). K nové vlně sionismu došlo až po 2. světové válce a hrůzách šoa, kdy obzvláště hlasy přeživších koncentračních táborů vyzněly nejvýrazněji. Narůstá ilegální imigrace do Palestiny, kterou Velká Británie za 2. světové války podporovala, když přislíbila statisícům Židů, kteří se po nacistickém vyhánění z dalších států ocitali bez domova, tzv. "Bílou listinou" předběžné uznání židovského státu. Sionistické snahy vrcholí r. 1947 uznáním Valného shromáždění Spojených národů, kdy byl schválen plán na rozdělení Palestiny a ponechání Jeruzalému coby svobodného města. Sionistické vojenské organizace se transformují v armádu a sionistická politická hnutí v politické strany, přičemž ty zahraniční nadále podporují migrace židů do Izraele i státem samotným. Dalším předělem je Šestidenní válka z r. 1967, kdy izraelské jednotky obsadily Jeruzalém, pásmo Gazy a západní břeh Jordánu. Došlo tak ke sjednocení všech historických oblastí starověké Judeje a v Izraeli sílily hlasy po trvalém připojení oblastí. Vládou podporované skupiny se začaly okamžitě do těchto území stěhovat, aby připoutaly území k židovskému státu. Izrael tak ale přibral značný počet palestinských Arabů, čímž vznikla demografická kolize, protože Arabů by bylo časem v  Izraeli více než Židů. Od té doby se Izrael území postupně vzdává, což má i bolestné následky pro přistěhovalce, kterým jsou zpětně odebírány přidělené pozemky a domy. Strana nezúčastněných (tj. ani spojenci USA, ani SSSR, s velkým vlivem arabských států) prohlásila sionismus v OSN roku 1975 za formu rasismu.

* Dějiny státu Izrael, Erich Terne, Kora, 1991

Aktuální nabídka zájezdů do Izraele

Průvodce a mapy Izrael